novinky data a fakta bitvy tanky palné zbraně jednotky úryvky dopisů nezařazené (ČSR) události (ČSR) at. na Heydricha (ČSR) opevnění (ČSR) rok 1938 fotogalerie videogalerie ostatní




.:: 1938 ::.
----------------------------------------------------------------------------


„V této osudové hodině nerozeznávám mezi stranami a jsem připraven spolupracovat se všemi, i s komunisty, na obraně naší ohrožené země.
Ti, kdo nejsou ochotni za to bojovat a položit život, nejsou svobody hodni.“


Možná mezi námi ještě žije nějaký pamětník, který byl 22.září 1938 mezi tisícovkami demonstrantů přísahajících před pražským Rudolfinem (budova tehdejšího parlamentu) věrnost ohrožené Československé republice a slyšel tato slova jednoho z vystupujících řečníků, dr. Ladislava Rašína, poslance za národní sjednocení.
V oněch chvílích přirozeně ještě nikdo netušil, že za týden se v Mnichově uskuteční jistá konference čtyř a na ní bude vyřčen ortel nad pátým, nad Československem.
Také další děje se před 64 lety odehrály tak, jak se odehrály a jak je přibližují učebnice dějepisu. Víme, že československá vláda se mnichovskému diktátu v poledne 30.září podřídila a jiná (obranná) varianta se tehdy neprosadila a zůstala jen neuskutečněnou možností dějinného vývoje.

Cena za mír
Odpoledne 19.září 1938 předložili francouzský a britský velvyslanec Edvardu Benešovi společnou nótu, v níž se konstatovalo, že mír a ochrana životních zájmů Československa mohou být „účinně zajištěny jen tehdy, jestliže okresy s více než 50% Němců budou nyní odstoupeny říši“, a to buď plebiscitem, nebo přímo, což by bylo lepší. Odpověď čs vlády na tento návrh, který se zrodil po schůzce britského premiéra Neville Chamberlaina s Hitlerem v Berchtesgadenu, byla požadována do 21.září, kdy se měli oba znovu setkat v Godesbergu. Prezident, vláda, i zástupci politických stran vládní koalice britsko-francouzský návrh odpoledne 20.září zamítli. Ještě téhož dne pozdě večer si Newton a de Lacroix vynutili přijetí u prezidenta. Dvě hodiny po půlnoci si Beneš vyslechl z jejich úst ultimátum, které mu pohrozilo, že nedojde-li k přijetí berchtesgardenského řešení, přestanou se Anglie a Francie i v případě německého vpádu do Československa angažovat. Vyslanci řekli jasně : “přijetí plánu je cenou za mír“. Po tomto bezostyšném nátlaku byla původní odpověď čs. Vlády anulována a v časných ranních hodinách 21.září došlo k první československé kapitulaci. Již v šest hodin zasedala narychlo zvolená Hodžova vláda a na podnět prezidenta Beneše bylo ultimátum přijato hlasy všech členů vládní koalice. Koalice představovala většinu národa a její vůle byla prezentována jako vůle národa. Příští hodiny a dny však ukázaly, že značná část veřejnosti zdaleka s touto vládní kapitulací nesouhlasila.

Spontánní odpor
Zprávy o změněném postoji vlády a jejím nynějším souhlasu s navrhovaným odstoupením pohraničního území Německu prosakovaly na veřejnost již během dne, ale teprve v 17 hodin přečetl v rozhlase celý text nóty čs. Vlády herec Zdeněk Štěpánek. Okamžitě se začaly po celé zemi lanovitě šířit spontánní demonstrace,
Především v Praze explodovala nashromážděná energie stoupenců obrany republiky a davy rozlícených lidí přitáhly večer na hrad vykřičet svoje zklamání i vztek z průběhu posledních hodin. Tisícovky hrdel požadovaly demisi vlády a domáhaly se zavedení vojenské diktatury pod generálem Syrovým. Vyvolávaný jednooký hrdina od Zborova se na nakonec před demonstranty objevil, ale jeho slova zástupy plně neuspokojila. Se souhlasem byla přijata pouze ta, která pochvalně přitakávala jejich odhodlání přinést oběti k ochraně celistvosti země, ale jakmile Syrový nabádal ke klidu a později k rozchodu, ozývaly se nesouhlasné výkřiky. Situaci musel zachraňovat až písničkář Karel Hašler, který svoje vystoupení ukončil výzvou, aby se šlo manifestovat ke hrobu neznámého vojína.
Tentýž den pozdě večer se v redakci Lidových novin sešlo několik poslanců koaličních i nekoaličních stran se čtyřmi čelními představiteli KSČ, aby se poradili, jak proti vládě zorganizovat odpor. S nimi tam byly také několik novinářů a známých osobností. Ti všichni byli součástí blíže nespecifikovatelného a neinstitualizovaného hnutí obrany republiky a demokracie, jež se v předchozích týdnech zrodilo jako odpověď na nárůst nacistického ohrožení z Německa.
Podobné orientace byl i mnohem početnější proud kolem tzv. Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ (který téhož dne vydal provolání, v němž kapitulaci odsuzoval), ale hlavně kolem komunistické strany, která se právě v tomto období začala rychle prosazovat v širokých vrstvách společnosti díky tomu, že opustila doktorínu odmítání státu a stala se obhájcem jeho samostatnosti a demokracie. Čtyři její poslanci už odpoledne 21.září apelovali prostřednictvím národněsocialistického poslance Davida, aby čs. Legionáři nedovolili projevy kapitulace a postavili se proti přijetí britsko-francouzského návrhu.

Výbor na obranu
Účastníci večerní schůzky se v Lidových novinách domluvili, kdo druhého dne vystoupí na připravované manifestaci před parlamentem, i na tom, že tam bude ohlášeno vytvoření výboru na obranu republiky v čele s Ladislavem Rašínem, synem někdejšího ministra financí. Na demonstraci, na kterou především komunisté dostali z továren tisíce dělníků a jež vyzněla v nevídanou přísahu bránit republiku, pak z balkónu parlamentu skutečně promluvili komunisté Gottwald a Krosnář, slovenský sociálnědemokratický poslanec Markovič, lidovec Košek, národní socialista Richter, samozřejmě Rašín a také voják, generál Vobratílek.
Podstatou požadavků bylo jedna odmítnutí západního ultimáta, jednak demise Hodžovy vlády, která ultimátum akceptovala a kapitulovala. Vymoci se podařilo pouze druhý z nich, byť nová úřednická vláda v čele s legionářským generálem Syrovým ( v pozadí dirigovaní starýmu šíbry čs. Politiky ) nebyla nekapitulantskou vládou, jakou si obranné hnutí žádalo, a o jejích charakteru vznikaly velké iluze.
Co však bylo zásadní chybou a co se v příštích dnech Československu krutě vymstilo? Syrového vláda převzala staré závazky své předchůdkyně, tedy i souhlas s Berchtesgardenem. Neanuloval ho ani Syrový, ani Beneš a Chymberlain odjel 22.září do Godesbergu za Hitlerem s nezrušeným souhlasem na odstoupení českého pohraničí Německu.
Britskou ústupností povzbuzený Hitler předložil Chamberlainovi ultimativní nové požadavky. Ty ale Syrového vláda odmítla a 23.září vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Její nadšený, neuvěřitelně rychlý a ukázněný průběh byl důkazem vůle společnosti k obraně. Na toto podhoubí navazovala aktivita center hnutí obrany, která se pokoušela o kroky znemožňující vládě zopakovat kapitulaci z předchozích dnů. Byl tak vytvářen tlak, aby byla Syrového vláda přetvořena v politický, skutečně reprezentativní kabinet obrany a znemožněno, aby definitivní rozhodnutí proběhlo mimo parlament. Na rychlý obrat a spád událostí, určovaný převahou mezinárodních faktorů, však síla obranného hnutí nestačila.
Chamberlain už za několik dnů opustil svůj godesberský postoj a rozjel nové jednání s Hitlerem. Prostřednictvím svého hlavního poradce H.Wilsona mu slíbil, že Německo může dostat sudetoněmecké území mírovou cestou, Přislíbil i rychlost řešení. Tím bylo rozhodnuto o scénáři i výsledku mnichovské konference, kterou z Chamberlainovy iniciativy zprostředkoval italský duce Mussolini. Jejím verdiktem z 29. na 30.září 1938 připadlo k Německu jak území podle původních předpokladů z Berchtesgadenu, tak také to, pro něž Hitler žádal v Godesbergu plebiscit pod kontrolou německé okupační moci.

Slzy generálů
Konference v Mnichově teprve začínala, když si audienci u prezidenta vyžádala pětice generálů z nejvyššího armádního velení (Krejčí, Luža, Votruba, Prchala, Vojcechovský). Beneš si z tohoto setkání na hradě, ostatně jako vždy, pořídil podrobný záznam, s jehož obsahem se však veřejnost poprvé seznámila až v roce 1968 na stránkách publikace „Mnichovské dny“.
„Ať se velmoci usnesou a dohodnou cokoli, mobilizovaná a v opevnění rozložená armáda by nesnesla (zdůrazňovali generálové ústy náčelníka hlavního štábu Krejčího), abychom nyní jejich nátlaku povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme jít do války, ať jsou důsledky jakékoli. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a také půjde do boje“.
Prezident označil v záznamu setkání za „pohnuté“, v očích některých generálů se dokonce objevily slzy, a souhlasil, že jejich odhodlaný postoj vyjadřuje skutečné smýšlení většiny veřejnosti. Avšak mužům v generálských uniformách, stejně jako i při několika následujících hektických setkáních s předáky politických stran, či představiteli různých oponujících skupin, předestřel argumenty na podporu svého stanoviska a zpochybnil nabízené návrhy na vojenské řešení konfliktu četnými poukazy na jejich nereálnost a dalekosáhlé následky.
„Jsem v jiné situaci než vy“ řekl reprezentantům armády. „Nejsem jen velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Musím vidět všechny složky toho, oč nyní jde a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily. Dnes obě země do války kvůli českým Němcům do války nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Vidíte přece, že i Polsko nám poslalo ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné vést národ na jatka v této chvíli, v izolované válce. To co nyní přichází, je však začátek velké evropské tragédie. Nechtějí nyní bojovat s námi, společně a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci.“

Rašín:Příští generace nás odsoudí
Ráno 30.září se v redakci Lidových novin opět sešli členové Výboru na obranu republiky. Věděli už o výsledcích konference a poslali Syrovému telegram: „Podepsaní poslanci vás v poslední chvíli žádají a zapřísahají, abyste nepřipustil usnesení vlády, kterým se vydávají naše pevnosti. Národ nevolal po vládě armády, aby se vzdala.“
V deset hodin telefonoval Ladislav Rašín do prezidentské kanceláře dr. Schieszlovi, aby i jménem dalších poslanců upozornil prezidenta Beneše, že „odtržení státního území bez souhlasu parlamentu jest podle platného práva velezradou“, a vyzval ho, „aby zabránil katastrofě, která promění národ i armádu v zoufalý, ale také odhodlaný dav. Jediný způsob záchrany jest v zamítnutí mnichovské základny a v nabídnutí mezinárodní mírové konference.“
Mezitím od rána v Kolowratském paláci zasedala vláda, jejíž jednání začal Syrový slovy, že mocnosti daly Československu na vybranou mezi vraždou a sebevraždou. Souběžně na hradě jednala vládní koalice s prezidentem, který zároveň marně urgoval sovětskou odpověď na svoje otázky. Jak ukazuje zápis z jednání vlády, několik ministrů apelovalo na vlastenecké cítění, ale nakonec v poledne kromě tří – S.Mendla, P.Zenkla a S.Bukovského (dva poslední současně podali demisi), všichni hlasovali pro přijetí kapitulačních podmínek.
Za další dvě hodiny přijal prezident delegaci osmi poslanců z různých politických stran, členů Výboru na obranu republiky. „Jsme opuštění a zrazeni“, řekl jim Beneš v místnosti, kde byl předtím diktát přijat. „Jsou to zbabělci a nejhnusnější je, že nám řekli, že můžeme mobilizovat. Věřil jsem proto, že se do toho půjde. Byla to od spojenců komedie. Garantovali předem Hitlerovi, že to dostane. Ze strachu před komunismem půjdou Francouzi a Angličané s Němci. Máme odevzdat pevnosti neporušené.“
Žádný z poslanců nesouhlasil s argumenty, jimiž prezident kapitulaci zdůvodňoval. Gottwald přitom pronesl svou později tolik připomínanou větu o bránících se bosých a bezbranných Habešanech, zatímco země s takovou skvělou armádou a jednotným národem se chce vzdát bez boje. A Rašín dodal: „Na tomto hradě se nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Příští generace nás odsoudí. V čem má národ vidět sílu, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K zbabělosti cizí připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sebe.“

Naivní pokus Krejčího
Přijetí mnichovského ultimáta oznámil odpoledne v rozhlase pražský primátor Petr Zenkl. Zanedlouho se začaly shromažďovat davy lidí a terčem jejich protestů se stal opět Hrad. Policie však nezaváhala a energickým zásahem demonstranty vytlačila a poté rozehnala.
Přesto další pokus o zvrat podnikli odpůrci Mnichova 2.října. Tehdy se v bytě Petra Zenkla sešli předáci protikapitulatského tábor, tj. členové Výboru na obranu republiky, na něž se vázaly některé osobnosti i několik vyšších vojenských velitelů. Po mnohahodinové diskusi se však projevilo, že přítomné sice spojovalo odmítání diktátu, snaha nevzdat se a pokračovat nějakým způsobem v odporu, ale nevěděli co konkrétního učinit. Ukázalo se, že ani armáda není připravena na to, aby bojovala proti Německu a současně v zemi provedla mocenský převrat při němž by zbavila prezidenta Beneš úřadu, svrhla vládu generála Syrového a instalovala vládu národního odporu. Nakonec přítomní dospěli k názoru informovat o své schůzce prezidenta a ujistit jej plnou podporou, pokud se rozhodne pro dodatečnou obranu.
Na Hrad měl za Benešem původně odjet Zenkl, ten však za sebe navrhnul plukovníka generálního štábu Emanuela Moravce, který patřil spolu s Hubertem Ripkou k nerozhodnějším zastánclm odporu za každou cenu. Beneš Moravce skutečně přijal a dvě hodiny mu vysvětloval proč se musel mnichovskému rozhodnutí podřídit. Podle pamětí prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny odešel Moravec stejně rozčílený jako přišel.
Posledním pokusem odpůrců kapitulace byla rozpačitá snaha generála Ludvíka Krejčího, který zamýšlel v roli premiéra vytvořit novou vládu. Představoval si ji jako autoritativní vládu odborníků bez parlamentu a politických stran, jež měly „přinést oběť a podporovat ji“. Když však s tímto návrhem ( včetně jmen navrhovaných ministrů) vystoupil 3.října na schůzce zástupců koaličních stran a k všeobecnému překvapení žádal ústavní cestou o předání moci, byl zamítnut. K žádné dohodě potom nedospěl ani při večerním jednání s Rašínem a tábor protikapulantských politiků a generálů se definitivně rozpadl....



.
h.panda©2005 // h.panda@seznam.cz